Chcimír a jeho zamlžování reality
Protože se neustále setkáváme s hloupými a naivními představami a hesly, rád bych připomněl, kdo je to u nás Chcimír. Ač to ve svém velmi trefném FB příspěvku shrnuli třeba Manipulátoři.cz, stejně bych to rád probral trochu konkrétněji a představil si dva druhy těchto lidí.
V první řadě je třeba říct, že mír chce každý normálně smýšlející člověk. Nikdo z nás válku nechce. Takže protiakce takových myslitelů, jako je třeba Patrik „vlastně“ Pečénka o tom, jací jsme chciválkové, jsou neskutečně trapné a směšné.
V souvislosti s pokračující válkou na Ukrajině se stále častěji setkáváme s lidmi, kteří veřejně vyjadřují touhu po míru. Nazýváme je Chcimíři. Tito lidé zdánlivě vystupují jako zastánci mírového řešení konfliktu, ale jejich postoje jsou spíš jen na oko a nereflektují realitu.
Existují dva hlavní typy Chcimírů: ti první, kteří pouze opakují prázdná hesla o potřebě míru, aniž by nabídli jakékoli konkrétní návrhy, jak ho dosáhnout. A pak tu jsou druzí, kteří se snaží dosáhnout „míru“ za cenu upuštění od základních hodnot a principů, často ve prospěch agresora.
První skupina lidí se často angažuje ve sdílení frází a hesel o míru na sociálních sítích, ale nedokáží nebo nechtějí přijít s konkrétními návrhy nebo řešeními, jak by mír mohl být dosažen. Jejich postoje jsou často povrchní a nezapojují se do skutečného dialogu nebo diskuse o možných cestách k ukončení konfliktu.
Druhý typ Chcimírů, nebezpečnější a v případě politiků prakticky nevolitelný, se snaží dosáhnout míru za každou cenu, dokonce i za cenu podřízení se požadavkům agresora. Tito lidé jsou ochotni obětovat základní svobody a práva ve snaze dosáhnout krátkodobé stability. Jejich postoj však není pouze teoretický; politické strany, které je reprezentují, dávají jasný signál, že v případě napadení naší země, ať by byl agresor kdokoliv, zvolí cestu míru za každou cenu, třeba i ztrátu území.
Tento přístup však často vede pouze k další eskalaci konfliktu a posiluje agresora, místo aby přispěl k trvalému míru a stabilitě. Připomíná nám politiku appeasementu, kterou přijal britský premiér Neville Chamberlain vůči Hitlerovi před druhou světovou válkou. V touze po míru ustupoval požadavkům nacistického Německa, avšak tato politika pouze posílila agresora a nakonec vedla k ještě většímu konfliktu.
Ve snaze porozumět fenoménu Chcimírů a jejich motivacím je důležité rozlišovat mezi prázdnými slogany a reálnými snahami o mírové řešení konfliktu. Zatímco je důležité hovořit o potřebě míru, je stejně důležité přicházet s konkrétními a realistickými návrhy, jak ho dosáhnout, aniž bychom se vzdávali základních hodnot a principů. Jak jsem psal už na začátku, mír chceme všichni. Pojďme tedy diplomaticky tlačit na agresora a napadenému pomáhat, jak jen bude potřebovat, třeba dodávkami zbraní a munice.